Aralské jezero patří mezi nejznámější příklady lidsky způsobené environmentální katastrofy. Ještě v polovině 20. století šlo o čtvrté největší jezero světa, dnes je jeho jméno synonymem ekologického kolapsu, sociálního rozvratu i politického selhání. Příběh Aralského jezera však není jen varováním – v jedné jeho části se v posledních letech objevují i známky opatrné naděje.
Aralské jezero před zásahem člověka
Aralské jezero leželo na pomezí dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu a po staletí tvořilo stabilní ekosystém uprostřed suché Střední Asie. Rozloha jezera dosahovala přibližně 68 000 km², což odpovídá asi 86 % rozlohy České republiky. Šlo o slané jezero napájené dvěma velkými řekami – Amurdarjou z jihu a Syrdarjou ze severovýchodu.
Jezero bylo domovem desítek druhů ryb, stovek druhů ptáků a klíčovým migračním bodem pro vodní ptactvo. Pro místní obyvatele představovalo základ obživy – rybolov zaměstnával desítky tisíc lidí. Přístavní města jako Aralsk (Kazachstán) nebo Muynak (Uzbekistán) prosperovala díky rybářskému průmyslu, lodní dopravě i turistice. Na ostrově Vozrožděnija navíc vznikla vojenská infrastruktura Sovětského svazu.
Hydrologický systém: dvě řeky, jeden osud
Amurdarja pramení v pohoří Pamír a protéká dnešním Tádžikistánem, Afghánistánem, Turkmenistánem a Uzbekistánem. Syrdarja má svůj původ v pohoří Ťan‑Šan v Kyrgyzstánu a přes Uzbekistán a Tádžikistán směřuje do Kazachstánu. Obě řeky přinášely do jezera dostatek vody, aby vyrovnaly vysoký výpar v extrémně suchém klimatu, kde letní teploty běžně přesahují 40 °C a roční úhrn srážek se pohybuje kolem 100 mm.
Tento křehký, ale dlouhodobě stabilní systém fungoval po tisíce let.
Sovětský projekt, který změnil Střední Asii
Zásadní zlom přišel v 50. letech 20. století. Po nástupu Nikity Chruščova se Sovětský svaz rozhodl proměnit středoasijské pouště v zemědělskou velmoc. V roce 1954 začala výstavba rozsáhlé sítě zavlažovacích kanálů, jejichž cílem bylo masové pěstování bavlny a rýže – strategických plodin pro sovětský průmysl.
Zavlažování samo o sobě není neznámý ani škodlivý princip. Problémem se stal rozsah a technické provedení projektu. Kanály byly často neizolované, vedly otevřenou pouští a ztrácely až 50–70 % vody výparem a vsakem ještě předtím, než se dostala na pole.
Začátek kolapsu
V 60. letech začalo množství vody odebírané z Amurdarji a Syrdarji převyšovat jejich přirozený přítok do jezera. Hladina Aralského jezera začala trvale klesat. Zatímco dřívější sezónní výkyvy byly přirozené, nyní šlo o systematický úbytek.
Během několika desetiletí se jezero stáhlo o desítky kilometrů. V 80. letech se rozdělilo na severní (Malé Aralské jezero) a jižní část. Jižní část se později rozpadla na několik menších vodních ploch, z nichž většina dnes prakticky neexistuje.
Ekologické a zdravotní dopady
Vysychání jezera mělo katastrofální následky:
- zánik rybolovu a kolaps místní ekonomiky,
- vymření většiny původních druhů ryb,
- vznik toxické pouště Aralkum na místě bývalého dna jezera,
- časté prachové a solné bouře.
Do sedimentů jezera se během sovětské éry ukládaly pesticidy, herbicidy a průmyslové chemikálie. Tyto toxické látky jsou dnes spolu s vysráženou solí větrem unášeny stovky kilometrů daleko. Odborné studie potvrzují zvýšený výskyt respiračních onemocnění, rakoviny, anémie i vrozených vad u obyvatel regionu.
Amurdarja jako zdroj obživy v Uzbekistánu
Navzdory katastrofálnímu dopadu na Aralské jezero zůstává Amurdarja pro Uzbekistán klíčovou životní tepnou. V extrémně suchém klimatu, kde přirozené srážky nestačí k udržení zemědělství, představuje říční voda zásadní zdroj obživy pro miliony lidí. Voda z Amurdarji umožňuje zavlažování rozsáhlých zemědělských oblastí, kde se kromě bavlny pěstuje také pšenice, rýže, zelenina a ovocné plodiny určené pro domácí spotřebu i export.
Zemědělství zaměstnává významnou část uzbecké populace a je důležitou složkou národního hospodářství. Podle Světové banky směřuje přibližně 90 % veškeré spotřeby vody v zemi právě do zavlažování. Pro mnoho venkovských komunit podél toku Amurdarji tak řeka představuje rozdíl mezi ekonomickou stabilitou a chudobou. Současné reformy se zaměřují na úspornější zavlažovací technologie a efektivnější hospodaření s vodou, aby se zmírnily negativní dopady na životní prostředí.
Ostrov Vozrožděnija a biologické zbraně
Jedním z nejtemnějších aspektů příběhu Aralského jezera je ostrov Vozrožděnija. Od roku 1948 zde fungovala tajná sovětská laboratoř zaměřená na výzkum a testování biologických zbraní, včetně antraxu, moru či neštovic.
Po rozpadu SSSR byla základna opuštěna bez dostatečného zabezpečení. Na počátku 21. století provedli američtí a uzbečtí odborníci rozsáhlou dekontaminaci, při níž bylo zničeno odhadem 100–200 tun antraxových spor. Ostrov mezitím kvůli úbytku vody přestal být ostrovem a stal se součástí pevniny.
Muynak: od rybářského přístavu k temné turistice
Město Muynak na severozápadě Uzbekistánu bývalo jedním z nejdůležitějších přístavů Aralského jezera. Dnes leží více než 150 km od jeho původního břehu a symbolem města se stal tzv. „hřbitov lodí“ – zrezivělé vraky rybářských plavidel stojící uprostřed pouště.
Uzbecká vláda se v posledních letech snaží proměnit Muynak v centrum tzv. temné a ekologické turistiky. Region je podporován státními dotacemi, obnovou infrastruktury a kulturními akcemi. Bylo modernizováno místní letiště a zavedeny dotované vnitrostátní lety, které mají zlepšit dostupnost oblasti. Konají se zde festivaly, sportovní akce i mezinárodní umělecké projekty, jejichž cílem je přivést návštěvníky a nabídnout místním alternativní zdroj příjmů.
Kazachstán: návrat vody
Zatímco uzbecká část Aralského jezera je dnes považována za ztracenou, severní část v Kazachstánu zažívá částečnou obnovu. Klíčovým krokem byla výstavba přehrady Kokaral, dokončené v roce 2005 za podpory Světové banky.
Přehrada zabránila odtoku vody ze severní části a umožnila její akumulaci. Výsledkem bylo zvýšení hladiny, snížení salinity a návrat některých druhů ryb. Do roku 2025 vzrostla hladina Malého Aralu přibližně o 40 % a voda se výrazně přiblížila zpět k městu Aralsk, které bývalo důležitým centrem na severním Aralském jezeře.
Poučení z Aralu
Příběh Aralského jezera ukazuje, jak mohou politická rozhodnutí ignorující přírodní limity zničit celý region. Zároveň ale dokazuje, že cílené a relativně jednoduché zásahy mohou alespoň část škod zmírnit. Aralské jezero dnes není jen symbolem ekologické katastrofy, ale také varováním a laboratoří pro budoucí hospodaření s vodními zdroji.
Zdroje a odborná literatura
US Department of Defense (2005). Anthrax Decontamination at Vozrozhdeniya Island.
Micklin, P. (2007). The Aral Sea Disaster. Annual Review of Earth and Planetary Sciences.
Spoor, M. (1998). The Aral Sea Basin Crisis. Development and Change.
World Bank (2018). Revitalizing the Aral Sea Basin.
UNEP (2014). The Desiccation of the Aral Sea: A Human Tragedy.
Crighton, E. J. et al. (2011). Anemia, reproductive health and the Aral Sea. International Journal of Environmental Health Research.