Šumava bezesporu patří k nejhezčím místům naší země. A já se Vás pokusím přesvědčit, že je daleko lepší zavítat sem na dvou kolech než na čtyřech.
Toto pohoří je naším nejrozlehlejším národním parkem a leží u hranic s Rakouskem a Německem. Za neslavné éry minulého režimu probíhala přímo přes Šumavu tzv. Železná opona, tedy soustava ostnatých drátů a strážních věží, budovaná s cílem zabránit obyvatelům Československa v emigraci na západ. Místní obyvatelé museli odejít, jejich vesnice srovnaly buldozery se zemí a celá oblast byla protkána množstvím asfaltových cest, určených k přesunům pohraniční stráže mezi jednotlivými stanovišti. Tyto cesty nám dnes velmi dobře poslouží jako cyklostezky.
Správa Národního parku Šumava nechala v roce 2008 zbudovat síť nouzových nocovišť po délce celého NP, na kterých si můžete legálně postavit stan, což jinak nelze. Těchto nocovišť je celkem 7 a my si je zvolili jako záchytná místa a vlastně “páteř” výletu.
Nabalili jsme potřebnou výbavu (jídlo na 4 dny, vařič, ešus, spacáky, karimatky, stan, dlouhé gatě, triko a mikinu na večer), nasedli do vlaku a po krásných devíti hodinách cesty přes celou republiku jsme vysedli ve stanici Horní Planá u Lipna. Po osvěžení v přehradě, spolu s dalšími davy lidí, jsme nasedli na přívoz a přeplavili se na druhou stranu.
První den jsme absolvovali krásnou projížďku podél Schwarzenberského kanálu, někdejší chlouby místního vládnoucího rodu. Od 18. století sloužil k plavení dřeva, osudným se mu stal až komunistický režim. Dnes je technickou památkou. Jedinou odbočkou, pochopitelně do kopce, byl výjezd k Plešnému jezeru. Jezero je stejně jako většina šumavských jezer ledovcového původu a leží přímo pod nejvyšším vrcholem Šumavy, Plechým. Pokud máte hodinku a půl nazbyt, můžete si vyběhnout nahoru, my na to čas neměli. Dnešním cílem bylo totiž nocoviště v Novém Údolí, kam jsme se zdárně dostali ještě před setměním.
V Novém Údolí je dnes replika Železné opony a konečná stanice železnice, kterou najdeme těsně u hranice s Německem. Železnice původně vedla dále přes hranice směrem do Pasova, po uzavření hranic však byly koleje na německé straně vytrhány. Naše cesta tady ovšem ani náhodou nekončila. Druhý den jsme konečně vyjeli z lesů na louky, které jsou pro Šumavu tolik příznačné. Kdysi těžce obdělávaná políčka, dnes dlouhé lány zelené trávy, na kterých vůbec nepoznáte nějaké sucho. Cestou míjíme několik zničených vesnic a dojíždíme do Strážného. Tady nás stihla jediná průtrž mračen, ale přečkali jsme ji s pivem v ruce a výbornou domácí zmrzlinou z nedalekého obchůdku v ruce druhé (ano, jsem si vědom této poněkud zvláštní kombinace). Pokračujeme přes Žďárecké jezírko, kde jsme si užili (možná mírně ilegální) koupání v rašelině a přes další a další zničené vesnice, jsme se dostali až k prameni Vltavy a na Modravu, kde jsme postavili stan na dalším nouzovém nocovišti. Na dohled od od něj se nachází minipivovar, kde lze krásně spojit příjemné s užitečným a velmi kvalitně se občerstvit.
Další den nás čekal průjezd asi nejhezčí částí Šumavy, totiž údolím Roklanského potoka. Místní idyly jsme si užívali až do té doby, kdy se nám do cesty postavil Poledník, který jsme hodlali pokořit. Za pořádný krpál a demotivaci v podobě elektrokol jsme byli odměněni krásnými výhledy z rozhledny na vrcholu. Ta byla zbudována z bývalého vojenského objektu, který sloužil k odposlouchávání Západního Německa. Dosah měl údajně až do Mnichova. Z Poledníku jsme sjeli na Prášilské jezero, vyjeli do dalšího krpálu na jezero Laka a den zakončili na asi nejromantičtějším nocovišti u jedné ze zničených osad, Staré Hůrky. Nocoviště naštěstí leží dost daleko od obvyklých turistických tras, takže tu velmi pravděpodobně budete sami – na rozdíl od Prášilského jezera a Poledníku, které jsou velmi žádaným cílem.
V poslední den jsme se kolem starých skláren dostali na vrchol Pancíře a po hřebeni, přes vrchol Prenet jsme dojeli až do Zelené Lhoty, odkud jezdí přímý vlak do Prahy. Na ten jsme počkali v příjemné nádražce, kde jsme zakončili vynikající víkend. Teď už nás čekala jen dlouhá cesta zpátky domů.
Nějaké informace závěrem? Naše trasa byla dlouhá jen asi 140 km, zato náročnější terénně. Určitě je nutné si na cestu pořídit brašny, v Decathlonu stojí pár korun a batoh by Vás po dni zabil. Nepodceňte oblečení na noc, jsme na horách, takže se dokáže ochladit třeba i na 10 stupňů. Seznam nouzových nocovišť lze velmi pohodlně vygooglit, ale jsou také zaznačeny v aplikaci Mapy.cz.
Autor textu a obrázků: Jan Martínek
